Nellsi

Již od dob Marie Tereize je u nás dáno, že dítě musí alespoň v nějaké formě absolvovat základní školní docházku. Je to především proto, aby se zajistila gramotnost obyvatelstva – a ta se tím skutečně velmi zvýšila. Tento zákon pak platí v podstatě dodnes. Stále více rodičů je však rozčarováno situací, která v současném školství panuje, ať už jde o případy šikany, zastaralé metody výuky a mnohé další. Není se tedy čemu divit, že mnozí z nich raději učí své děti doma.

To samozřejmě náš zákon umožňuje. Podmínkou je, že dítě musí v daném věku složit zkoušky, které prokážou, zda skutečně ovládá potřebné znalosti. Rodiče tedy této možnosti využívají stále častěji. Bohužel však leckdy nevědí, do čeho se to vlastně pouští, a dětem spíše škodí.

Většinou si představují, že své dítě budou učit sami. Naštěstí náš zákon je v tomto poměrně přísný – je potřeba, aby dítě učila osoba s pedagogickým vzděláním. Ačkoliv si to totiž nechceme přiznat, většina rodičů by byla velmi špatnými učiteli, zvláště pro své vlastní děti, a to hned z několika důvodů.

V první řadě nemají dostatečné znalosti o vývoji dítěte, či spíše dětského mozku a toho, co je v jakém věku schopno pochopit. Tak se může stát, že se jej snaží naučit něco, co je prozatím nad jeho síly. Důsledkem pak bude jen frustrace všech zúčastněných stran.

Dále také nevědí, jak danou látku vysvětlovat kohezivně, tak, aby na sebe plynule navazovala a jedna přecházela do druhé. To je zvláště důležité například v matematice, ale také v přírodních vědách, kde jedno přechází do druhého. O tom, že ani nevědí, jak látku vysvětlit dostatečně srozumitelně, aby to dítě pochopilo, avšak zároveň tak, aby jej nutili o daném problému přemýšlet, je další bod.

Všeobecně se tedy ani při domácí výuce nedoporučuje, aby rodič učil vlastní dítě, zvláště pokud není v tomto ohledu nijak vzdělán. Následky, které by si žák nesl do budoucna, by se jen velmi těžko odstraňovaly.

Škola je něco, čím si musel projít každý z nás. Již od dob Marie Terezie, je v naší zemi alespoň ta základní povinná. A je pravdou, že se díky tomu značně zvýšila gramotnost našeho národa. V současnosti se však stále častěji ozývají hlasy, které nám říkají, že se jedná o zastaralý přístup, který při dnešním stavu školství dětem spíše škodí.

Problém vidí především v tom, že jsou dnes děti v podstatě indoktrinovány „liberálními“ nápady. Nejčastěji citují fakt, že se údajně děti učí například o LBTQ+, o tom, že existuje více pohlaví, a také o tom, že musíme vítat každého, bez ohledu na to, proč přichází či jak moc jsou jeho zvyky a kultura kompatibilní s tou naší.

Jistě, naše podmínky jsou poněkud specifické. Zde se v souvislosti s tím hovoří především o inkluzi a zrušení zvláštních či speciálních škol. Jistě, jako jejich částečná náhrada byli zavedeni ve třídě asistenti pro děti, které to potřebují, avšak není pochyb o tom, že to nebylo příliš dobře zvládnuté. To samozřejmě přidává argumenty odpůrcům tradiční výuky. Je na tom ale něco pravdy?

Popravdě řečeno, nikoliv. Ve škole nemá politika místo, a to je něco, co by mělo být všem jasné. Ovšem je pravdou, že mnozí učitelé se tím neřídí. Jsou skutečně takoví, kteří více či méně okatě předávají dětem nejen vědomosti, ale také své politické názory. Faktem však je, že toto není specifické pro jednu či druhou stranu politického spektra, nýbrž pro všechny.

Co se zákonů týče, tak ty se v tomto ohledu v podstatě nijak nezměnily. I nadále by mělo zůstat apolitické, avšak zároveň také učit děti základům slušnosti a tolerance. Často totiž zapomínáme na to, že v tomto ohledu mají na děti největší vliv jejich rodiče. Jistě, škola může něco dodat, avšak případy, kdy se díky ní naprosto změnil náhled dítěte na život, jsou skutečně velmi vzácné.

ZávÄ›rem stÅ™edoÅ¡kolského studia je obvykle maturitní zkouÅ¡ka. Ta se skládá z písemné, praktické a ústní Äásti, pÅ™iÄemž aby student proÅ¡el, nesmí v žádné z nich mít horší známku než 4. Je vÅ¡ak pravdou, že v posledních letech maturity proÅ¡ly mnoha zmÄ›nami, pÅ™edevším pak standardizací díky CERMATu.

 

AÄkoliv studenti si vÄ›tÅ¡inou stěžují na obtížnost, naprostá vÄ›tÅ¡ina dospÄ›lých je pÅ™esvÄ›dÄena, že dnes jsou tyto zkouÅ¡ky příliÅ¡ snadné, a to pÅ™edevším kvůli vysokému poÄtu studentů, kteří je udÄ›lají. Ukazuje se vÅ¡ak, že situace není ani zdaleka tak jednoduchá.

 

 

Ano, pro gymnaziální obory se situace zjednoduÅ¡ila, neboÅ¥ maturitní otázky se pro nÄ› staly snazšími. PÅ™esný opak vÅ¡ak nastal u odborných oborů, kde se nevÄ›nují ani tak vÅ¡eobecným znalostem, jako spíše odborným pÅ™edmÄ›tům ve snaze pÅ™ipravit své absolventy na výkon urÄitého povolání. Ti pak mají s tÄ›mito otázkami mnohem vÄ›tší problémy.

 

Je to koneckonců vidÄ›t i na statistikách, kdy z Äeského jazyka a matematiky, dvou pÅ™edmÄ›tů které proÅ¡ly nejvÄ›tší standardizací, neprojde vÄ›tší poÄet maturantů z odborných oborů, a naopak je složí podstatnÄ› vÄ›tší poÄet gymnazistů.

 

 

Je totiž faktem, že souÄasné maturitní otázky nejsou koncipovány s ohledem na rozdílnou výuku v různých typech Å¡kol. Je totiž jasné, že ekonomické lyceum se nebude až tak do hloubky zabývat ÄeÅ¡tinou, zatímco na gymnáziu se studují v podstatÄ› vÅ¡echny pÅ™edmÄ›ty, aby mÄ›l student otevÅ™eny dveÅ™e na vysokou Å¡kolu.

 

Co se s tím dá dÄ›lat? Pravdou je, že Å™eÅ¡ení není mnoho. SamozÅ™ejmÄ›, mohli bychom se vrátit ke starému systému, avÅ¡ak k tomu není příliÅ¡ vůle. A navíc ani ten nebyl bez chyby. Bylo by tedy nutné najít nÄ›jaký jiný, k Äemuž vÅ¡ak nejsou prostÅ™edky.

 

Zdá se tedy, že pro nejbližší období to nevypadá pro maturanty nijak slavně. Budou se zkrátka muset připravit na to, že zde nebude ani tak záležet na inteligenci a schopnostech studenta jako na tom, kterou školu vystuduje. A to je obrovská škoda.

Jednou z důležitých věcí je bezesporu vzdělání. Pokud chceme získat dobře placenou práci, aniž bychom se pouštěli do riskantního podnikání, pak nám zkrátka nic jiného nezbude. Bohužel si to mnoho z nás v mládí neuvědomí a volí tu nejsnazší cestu. Pak to musíme dohánět v dospělosti.

 

To pÅ™ináší otázku, zda je skuteÄnÄ› možné, abychom si jej dokázali doplnit i ve starším vÄ›ku. Proti tomu totiž stojí hned nÄ›kolik faktorů, které nám mohou studium na stÅ™ední Äi vysoké Å¡kole znaÄnÄ› ztížit.

 

 

Tím prvním je, že chodíme do zamÄ›stnání. Nemáme tedy ani zdaleka tolik Äasu na to, abychom se uÄili. Navíc nás to Äasto vyÅ™azuje z denního studia. To může být problém, neboÅ¥ například maturitu si Äasto dálkovÄ› udÄ›lat nelze, zvláštÄ› pokud zaÄínáme se stÅ™ední Å¡kolou od zaÄátku a nedÄ›láme si nástavbu.

 

K tomu se také pÅ™idává spoleÄenský fakt, že chodíme v podstatÄ› do Å¡koly s lidmi mnohem mladšími, než jsme my. To samozÅ™ejmÄ› na sebevÄ›domí nepÅ™idá, a znaÄnÄ› to snižuje ochotu do Å¡koly chodit. I to je další z důvodů, proÄ dospÄ›lí preferují dálkové vzdÄ›lávání.

 

 

OvÅ¡em potÅ™eba je zmínit také fyzické obtíže, které pÅ™i uÄení máme. JednoduÅ¡e Å™eÄeno, Äím starší jsme, tím hůře si mozek vytváří nová neuronová spojení, Äili nám vÄ›ci hůře „lezou do hlavy“. To je ostatnÄ› také důvod, proÄ například starší lidé mají takové problémy s moderními technologiemi.

 

Když už je Å™eÄ o starších lidech, je potÅ™eba zmínit i takzvané univerzity tÅ™etího vÄ›ku, které jsou zaměřeny na seniory. Zde je potÅ™eba uvést, že navzdory jejich názvu se nejedná o žádné vysoké Å¡koly. V podstatÄ› jde jen o doplňkovou aktivitu pro důchodce, kde se uÄí ovládat pÅ™edevším základní moderní technologie, jako například poÄítaÄ a internet. To se jim samozÅ™ejmÄ› může vždy hodit, avÅ¡ak rozhodnÄ› bychom to nemÄ›li srovnávat s klasickou univerzitou.

 

Ukazuje se tedy, že vzdÄ›lávání v dospÄ›losti je nejen nároÄnÄ›jší, ale také ménÄ› efektivní. UÄit bychom se tedy mÄ›li dokud jeÅ¡tÄ› můžeme.

Do dneska se chlubíme tím, že jsme kdysi měli třeba Komenského, toho známého učitele národů. A jsme pyšní třeba i na to, jak dávno už u nás Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, kvůli které se rozšířila vzdělanost. Ale to je dávná historie. A dneska už jenom těžko najdeme nějakého nového Komenského, o nějaké Marii Terezii už ani nemluvě. Odborníků na vzdělání máme prý sice dost, ale to, co vymýšlejí, je často daleko horší než nápady dávného Komenského, a na vrcholné politické scéně se nějaký skutečný odborník sotva najde.

Pokazilo se tu už snad všechno, co se pokazit dalo. A toho dobrého nepřinesly poslední roky vůbec moc. A koronavirová pandemie už to jenom dorazila.

Na jaře politici nadlouho zavřeli školy. A když měli přiznat, že slíbili, že tou dobou už budou školy připravené učit i na dálku, jen pokrčili rameny. Zkrátka prý na to nějak zapomněli. A rychle utratili spoustu státních peněz za notebooky, které se nakonec sehnaly stejně moc pozdě a moc potřebných dětí je nedostalo. A jak se učilo? Jak to která škola dokázala sama zařídit a jak to učitelé sami dokázali.

A teď? Teď nechtěli politici ani prodloužit vánoční prázdniny. Aby děti nebyly ochuzené o ty tři dny ve škole. Už i tak letos moc dlouho chyběly.

To je hezké. Ale jinak? Opatření proti koronavirům, která panují, poškozují vzdělání víc než nějaké třídenní prodloužení prázdnin. Někdy odcházejí v pondělí ze školy hned ráno děti, u kterých najdou kantoři při koronavirovém testu pozitivní výsledek. Někdy na týden, někdy na dva. A někdy jdou do karantény rovnou i celé třídy. Třeba i opakovaně. Někdy chodí do třídy třeba i jenom jedno dítě, které mělo štěstí. Nebo smůlu?

Jistý přístup do školy mají jen ti očkovaní. Ti sem můžou chodit pořád, pokud neonemocní. A že by mohli koronavirus přenášet a infikovat ostatní? To nikdo neřeší. A nikdo to nechápe. A ani v tom ostatním se spousta lidí nevyzná.

Zítra je tu pondělí. A není jasné, kolik dětí přijde do školy. A kolik z ní hned odejde. A kolik jich půjde do karantény do Štědrého dne nebo ještě déle.

Tak vypadá dnešní vzdělání. Super, že?